Žili kdysi v malé chaloupce, na kraji vsi, až u lesa, dedeček a babička. Jednou ráno dostal dědeček chuť na koblihy. A tak šel za babičkou a poprosil ji: „Babičko, prosím tě, usmaž mi dnes k snídani koblížek. Dostal jsem na něj velikou chuť.” A babička se dala do přípravy koblížka.

Vzala trochu mouky, trochu smetánky, vajíčko a cukr, udělala těsto a na másle koblížek usmažila. Pak ho položila na okno, aby vychladl. Jenže koblížek byl neposeda. Chvíli kouká nalevo, chvíli napravo, támhle je louka a tam ves, tam je cesta, za ní les. A už se po té cestě kutálí pryč. Kutálí se kolem té louky, až do lesa.

A potká zajíce: „Koblížku, koblížku, já tě sním!” A už se olizuje.

„Nejez mě, zajíčku, zazpívám ti písničku.” Zajíc nastražil uši a koblížek se dal do zpěvu:

„Já jsem koblížek, 
z mouky dělaný, 
smetanou mísený, 
na másle smažený, 
na okně chlazený. 
Dědovi jsem utekl, 
babičce jsem utekl, 
a tobě, zajíčku, 
uteču taky!” 

A kutálel se, až se za ním prášilo. Než se zajíček vzpamatoval, byl už koblížek pryč. 

Kutálel se dál a potkal šedého vlka. Vlk byl stále hladový, jako každý správný vlk, a tak zastoupil koblížkovi cestu a povídá:

„Koblížku, koblížku, já tě sním!” A cení zuby.

„Nejez mě, vlku, zazpívám ti písničku.” Vlk zavřel tlamu a koblížek se dal do zpěvu:

„Já jsem koblížek, 
z mouky dělaný, 
smetanou mísený, 
na másle smažený, 
na okně chlazený. 
Dědovi jsem utekl, 
babičce jsem utekl, 
zajíčkovi jsem utekl, 
a tobě, vlku, 
uteču taky!” 

Kutálel se dál a potkal medvěda huňáče. Medvěd rád sladké a tak se zálibně dívá na koblížka a povídá:

„Koblížku, koblížku, já tě sním!” A už natahuje tlapy.

„Nejez mě, medvěde, zazpívám ti písničku.” Medvěd se posadil a koblížek se dal do zpěvu:

„Já jsem koblížek, 
z mouky dělaný, 
smetanou mísený, 
na másle smažený, 
na okně chlazený. 
Dědovi jsem utekl, 
babičce jsem utekl, 
zajíčkovi jsem utekl, 
vlkovi jsem utekl, 
a tobě, medvěde, 
uteču taky!” 

Kutálel se dál a potkal lišku chytračku. A ta k němu hned běží: „Vítám tě, koblížku! Jak jsi hezoučký, kulaťoučký, červeňoučký!”

A koblížek se začervenal ještě víc a byl rád, že ho liška pochválila, a hned spustil svoji písničku:

„Já jsem koblížek, 
z mouky dělaný, 
smetanou mísený, 
na másle smažený, 
na okně chlazený. 
Dědovi jsem utekl, 
babičce jsem utekl, 
zajíčkovi jsem utekl, 
vlkovi jsem utekl, 
medvědovi jsem utekl, 
a tobě, liško, 
teprve uteču!” 

„To je ale krásná písnička,” povídá liška a naklonila se ke koblížkovi, „ale já už jsem moc stará a nějak špatně slyším. Vyskoč, posaď se mi na čumák, ať tě lépe slyším. A zazpívej ji ještě jednou a hlasitěji.”

Koblížek byl ještě radši. Líbím se jí já a líbí se jí i má písnička. Vyhoupl se lišce na čumák a zazpíval:

„Já jsem koblížek,
z mouky…”

A liška udělala ham a snědla ho.

V chaloupce si právě v tu chvíli chtěl dědeček dojít na okénko pro vychlazený koblížek. Ať kouká, jak kouká, koblížka nevidí, koblížek je pryč. A protože dědeček má koblížky tuze rád, poprosil babičku, aby mu jich pro jistotu udělala celou mísu. Co kdyby se zase nějaký skutálel z okénka pryč.